OD 14:00 V PRAZE NA NÁMĚSTÍ REPUBLIKY A V PLZNI, BRNĚ, OLOMOUCI, TEPLICÍCH A DALŠÍCH MĚSTECH PO CELÉM SVĚTĚ. POJĎ VEN.

Děláme nový svět.

Zrovna začínáme.

Celoplanetárně.

Teď a tady.

Kdyby vám v roce 1936 někdo řekl, že se blíží velká válka a že když začnete jezdit v tramvaji bez lístku, můžete zachránit 60 miliónů životů, co byste udělali? Odvážili byste se jet načerno? To není řečnická otázka. Blíží se velká válka. Válka o zdroje, válka o peníze a o vodu, válka o holé přežití. Už to tušíme všichni. Každý to nazývá jinak. Každý po svém se vyhýbá odpovědím na vlastní otázky. Ale už to tušíme všichni, že naše společnost nemá žádnou budoucnost, že náš svět je na pokraji nervového zhroucení a že my sami už vlastně nevidíme žádné dál kam jít. Jenže my, co jsme tady, jsme se tu dnes sešli, protože nikdo z nás na předtuchy příliš nedá. Sice všichni tušíme, že směřujeme k něčemu nezvratitelnému, ale co kdyby se to přeci jenom dalo ještě změnit, co kdyby ještě zbýval čas to nějak nasměrovat jinam.

Kempy, v nichž se praktikuje občanská okupace, jsou místy, kde je času až až. Život tu plyne jiným rytmem. Nelze zakázat dětem, které dovršily 18 let, aby si spolu po nocích, v tichu, klidu a pořádku, nepovídali po večerce ve stanech o velkých věcech. Nelze přikázat šeptání ani mlčení ani spálit všechny poznámky, žádným zákonem nelze eliminovat přemýšlení a nelze zrušit ani vzájemnou spolupráci a pomoc bližnímu. Prostě nám nemohou zakázat žít v noční krajině a přes den být někde venku. Město je naše krajina i náš obývací pokoj. Trávíme svůj život v parku. A místní stromy jsou nám za to vděčné. Trávník na Klárově z nás má radost. Cítíme to. Kempy jsou osvobozená místa. Kousky nového světa. Takového, jaký by se nám líbil. Kempy jsou místa, kde se dává dohromady vše, co se nám líbí. Pěkně v klidu. Naším rytmem. Všechny kempy jsou stejné, ale každý je jiný. Záleží na lidech. Kempy je povoleno zakládat po celém prostranství veřejného prostoru. Kdekoli se chce. Nový svět začíná všude.

Přestali jsme se vás bát. Už si k vám nebudeme chodit pro povolení na náš vlastní život. Už na vás nebudeme křičet naše požadavky, už vás nebudeme volit. Už vás nepotřebujeme. Děkujeme, odejděte. Ale tentokrát, prosím vás, všichni a doopravdy. Prostě nás tady nechte být a my už si to tu bez vás nějak zařídíme. A oni neodcházejí a my dál píšeme na zdi, že jiný svět je možný a oni tam sedí a v tom sezení se mezi sebou střídají a s dluhovým bičem v ruce vykřikují: ještě rychleji!, ještě rychleji! Makáme! Ekonomika musí růst! Ať to sviští, ať to jede, a klidně i do prdele, ale ať to jede, zrychluje a roste. Ale nás už nebaví barvit jejich červená čísla na zeleno, už jsme z toho věčného běhání po volném trhu uvlečení dost, už se nechceme honit za světlými zítřky. Rozhodli jsme se, že si je zažijeme už dneska. Zpomalíme. Přestaneme je poslouchat. Přestaneme se bát žít. Bez nich.

V peníze v našem osvobozeném světě vyjadřují hodnotu věcí, ne peněz a moci. Existuje ekonomie psaná životem. Ne ekonomie ekonomů a finančníků a bankéřů a politiků, ale ekonomie lidí, reálná ekonomika, popisující skutečné pohyby věcí a lidí krajinou. Je to ekonomie založená na dohodě, že všechny základní potřeby jako voda, bydlení, elektřina nebo dřevo jsou zadarmo. Jízda bez placení je jen začátek, jenom takový průzkum trhu. Abychom zjistili, jestli lidé vůbec stojí o možnost života bez dluhů. O život bez roboty. O život bez obav, strachů a stresů, v němž by konkurence byla nahrazena vzájemným spoluprožíváním a v němž by si lidé o svých záležitostech rozhodovali sami.

Zastavíme se. Na prázdninovou rychlost. Potřebujeme dostatek času na to se v klidu o všem dohodnout. Říkají nám, že jsme nezaměstnaní, ale my prostě máme prázdniny. Říkají nám, že jsme bezdomovci, ale celé město je naším domovem a spořádaní občané jsou lidé, které necháváme po našem koberci v obýváku chodit v botech. Říkají nám, že máme dluh a že ho máme platit. Asi si všichni najednou vybereme z bankovních účtů všechny naše peníze a uvidíme, co se bude říkat pak. Žádné velké akce. Vše pěkně zpomaleně. Přestat nestojí námahu. Neposlušnost a neplacení. Vlastní svět. Bydlení ve stanu. U řeky. My proti ničemu neprotestujeme, my jsme tady jen na procházce životem. Jiný svět už není možný. Jiný svět už je skutečný. Jsme to my a je nás 99%.

Share and Enjoy