Diskuze nad body prohlášení Occupy Praha. Někdy není nutné zapínat mikrofon, někdy si stačí sednout do kruhu na trávu. Nemluvit jeden ke všem, ale debatovat všichni dohromady. Objevuje se více myšlenek, více směrů. Vypadá to jako chaos a je to chaos. Je to asi patnáct myslí spletených dohromady. Včera, zatímco jsme se bavili o všem a o ničem, jsem si vzpomněl na dobu před kempováním. Tehdy jsme si říkali, že na Klárově budeme uskutečňovat skutečnou demokracii. Lidé se sejdou a začnou společně řešit svět. Vyjmenují jeho problémy a najdou řešení. Dohodnou se. Naplánují. Uskuteční. Occupy lze také vidět jako místo, kde se přímo zkouší a zakouší přímá demokracie, kde se děje veřejná diskuze, kde skutečně rozhoduje lid. Nejde teď ani tak o fakt, že sněm 10 nebo 30 nebo 500 lidí reálně nemá žádnou moc, že si může rozhodnout, o čem chce a spektáklu to může být jedno a dál si může ničit cokoli potká a obejme. Jde o skutečnost, že samotná myšlenka demokracie se ukazuje jako nereálná a nerealizovatelná, že lid nemá schopnost komunikovat, natož demokraticky. Nikdy to vlastně nefungovalo a ani teď nejsme schopní společně udržet byť jedinou myšlenku, natož se na něčem dohodnout. Ale když není demokracie prakticky uskutečnitelná, co je tedy ten systém, ve kterém žijeme a který sám sebe nazývá demokratický. A nejlepší, jaký jsme zatím vymysleli. Dnes je futuristicko-dadaistické pondělí.  Continue reading →

Share and Enjoy